O Slovanech úplně jinak

Slovanskou etnogenezi správně pochopíme, když se nám do rukou dostanou nejstarší písemnosti z doby předhistorické, jejichž pisatelé i jazyk, jímž promlouvají, byly věci dosud zcela neznámou. Hledání neznámých pisatelů se táhne dějinami již dva tisíce let. 

Je to příběh napínavý, ba přímo detektivní, je to celohistorické drama, skrývající četná tajemství a neproniknutelné záhady. Avšak jen zdánlivě neproniknutelné, jak bude následně prokázáno. Je to pravda skrytá pod nánosem polopravd a dogmat, kterou se v minulých stoletích pokusila odhalit už řada badatelů.

 Mozaika ztvárňující dávnou společnost se rodila obtížně, kousek po kousku, za cenu četných omylů. Dekodovalo seobtížně za použití původních nápisů a dílčích poznatků jiných luštitelů, jakož i mnoha dostupných pramenů. Nyní předkládaný obraz dávné společnosti je výsledkem náročné práce mnoha badatelů. Pro mnohé čtenáře bude možná tento historický pohled nezvyklý a překvapující,

Neboť je odlišný od obrazu dávných časů, jak jej ztvárňuje oficiální věda.Mnozí představitelé vědy si studiem historických pramenů vytvořili už vyhraněné představy o minulosti a každý jiný výsledek, vycházející z lidových pramenů a popírající jejich závěry považují za Kacířský a nepřijatelný. Pro ty bude lépe, když toto nebudou číst. Zato to může být přínos čtenářům nepředpojatým a žádostivým překvapivých poznatků. Ze strany oficiální vědy je často vytýkáno, že je nemožné, aby jediné

etnikum, o jehož dávné existenci se ani neví, vykonalo na celé Zemi tolik užitečné práce. Ale to dokládají právě uvedené nápisy, které po

sobě zanechali ponížení a v dějinách utajení otroci. Ostatně tyto nápisy žádná historická fakta nevyvracejí, naopak je jen doplňují o věci utajené a zastřené kdysi posvátnými "Tabu". Právě tuto záclonu nápisy poodhrnují. Novou interpretací nápisů, znamená přehodnotit dosud známé poznatky a podívat se na ně jinak, z jiného úhlu, aby obrysy historické pravdy vyšly z přítmí dávných mýtů a tím osvětlily i dnešní přítomnost.

Krétské hliněné tabulky - "Jazykem krétských hliněných tabulek není řečtina, nýbrž jazyk předřecké vládnoucí skupiny". Rozluštění tohoto zapomenutého slabičného písma zůstane navždy spojeno se jménem Michael Ventris.

Kdo vlastně tabulky napsal?

Veškeré tabulky s písmem byly nalezeny v palácích a se zánikem paláců i jejich uživatelů končí také užívání tohoto písma. Kdežto v lidovém prostředí poddaných ani jeden nápis. Z toho tedy vyplynul pro badatele jednoznačný závěr, navozený už objevitelem tabulek Evansem, že

znalost písma patřila výhradně palácové vrchnosti a že nevzdělaný poddaný lid písmo neznal. To je ovšem jen optický klam. Po doslovném

přečtení tabulek zjišťujeme, že jimi poddaní zaznamenávali zboží jako povinné daně v naturáliích, dodávané panstvu do paláců. A panstvo by si asi nešpinilo ruce měkkým blátem tabulek. V civilním prostředí poddaných se nenašel ani jeden nápis zřejmě proto, že u nich bylo k písmu užíváno listu vegetace, dřeva, tkanin apod., což se nezachovalo. Texty tabulek nemohou být řecké už proto, že v době užívání tohoto slabičného písma řečtina ještě neexistovala. Utvářela se později pod vlivem jazyka domácího předřeckého obyvatelstva až po zániku tohoto písma, které spolu s paláci zaniklo strašlivou sopečnou katastrofou. První řecké texty pocházejí až z 8. století př.n.l. v dílech Homérových, psané ovšem už evropským písmem hláskovým. Pro záznam slov řeckých bylo totiž slabičné písmo nevhodné, jak si už někteří badatelé všimli.

Například řecké slovo "Krístés" (Tvůrce) s neslabičnými souhláskami "Kr-st-" nelze slabičnými znaky zapsat. To znamená, že tohoto slabičného písma musel užívat nějaký starší národ z doby předřecké, jehož jazyk byl převážně slabičný. A jestliže tento lid znalý písma byl

pak v postavení poddaných a otroků, pak to otevírá zcela nečekané perspektivy pro výklad celých dějin. Ale kdo to byl? Takový národ z dějin vůbec neznáme! Mohou být texty tabulek "Praslovanské"? To bude asi mnohým čtenářům připadat zcela nemožné a holý nesmysl. Je přece dobře známo, že Slované se zrodili v Evropě asi v 5.-6. století našeho letopočtu a písmo vůbec neznali, byli nevzdělanými barbary a analfabety. Že by tedy obývali egejskou oblast už před Řeky a

krétskými Mínojci a znali navíc písmo, je vyloučeno. Tak to aspoň zní v českém dovětku k publikaci o písmu sovětského autora Viktora

Dračuka "Svědkové tisíciletí" (Praha 1985. str.153), kde čteme toto: "Nejstarším dochovaným písmem Slovanů je Hlaholice a Cyrilice,

jejichž vznik je spojen se jmény Slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (863). ...Mnozí vědci se sice domnívají, že Slované měli své

primitivní pohanské písmo ještě dříve, než se o tom zmiňují některé historické prameny. Neví se však, jaký by měl být jeho charakter...

Starší Slované mohli snad mít znakové systémy, používané při věštění či k označení časových termínů. Ty mohly později získat hodnoty

zvukové, jak je tomu např. u Skandinávských run, takže se někdy mluví o Slovanském písmu runovém. Potom užívali Slované patrně písmena

latinská nebo písmena jiných abeced. A však jednoznačné a důvěryhodné doklady toho, že Slované měli nějaké písmo před přijetím

Křesťanství - žádné nejsou!" Takové a podobné úvahy vycházejí zajisté až z pozdního středověku a z jednostranných historických zpráv

držitelů moci, kdy Slovanům bylo vnucováno písmo Latinské a ideologie Římanů, která jim byla cizí. Jimi byli Slované už ve starověku

prohlašováni za něco méněcenného, nepřiznán jim ani nos mezi očima, tím méně znalost písma. Takže v dějinách nefigurovali, byli pouze

bezejmennými služebníky a otroky. Tak tomu bylo nejen u Římanů, u Řeků a Mínojců před nimi, ale i u jiných národů.

Tím se stalo, že o Slovanech nevíme dnes z doby předhistorické naprosto nic, ani to, že vůbec existovali. Dovíme se o nich jen z jejich

vlastních písemností, pokud je po sobě zanechali. Když Vetrisuv výklad textů tabulek neuspokojuje, lze je číst podle jím stanovených hodnot

znaku bez předpokladu, že jsou "Řecké". Tu najednou některá slova připadají blízká slovům slovanským. Zpočátku to je jen zábavná a

nezávazná hříčka, jíž se nepřikládá velký význam, protože se to zdá nepravděpodobné. Na tabulce číslo 10, je psáno v textu

"NÁ- WÁNÁ...", stačí k prvnímu slůvku přidat nenapsané "-S", pro než toto slabičné písmo nemá znaku, čili "Nás Wáná" (nás Wány, Slowány)

a už je zde etnické jméno pisatelů tabulek. Pak je nasnadě upřesnit Ventrisem stanovené hodnoty některých znaku podle hláskosloví

staré Slovanštiny na principu "Akrofonie" (o ní viz dále) - a ejhle - texty začnou najednou promlouvat ryzí archaickou

S l o v a n š t i n o u!

A když takto čtené texty dávají v souvislých větách logický smysl a vypovídají o společenských poměrech mezi Minojskými pány a poddanými

pisateli tabulek na Krétě, to už zní velmi pravděpodobně. Potom si musíme přiznat, že historické zprávy nás informovaly nespolehlivě a že

existenci Slovanů musíme posunout do mnohem dávnější minulosti a přisoudit jim i znalost písma. Ale nejen že už v době předhistorické

písma užívali. Snad se autoři výše uvedených úvah nebudou zlobit, když se jejich závěry obrátí docela naruby. Jejich Slovanské

"Analfabety" začnem považovat za vynálezce prvního fonetického slabičného písma vůbec, které pak sami po světě roznášeli v pozadí

slavných civilizací. Tato první složka původního kompozita zůstala pak ve všech evropských jazycích pro označení otroka natrvalo až

dodnes takto: nor. "Slav", něm. "Slave", angl. "Slave", franc. "É-sclave", špan. "Sclavo", Ital. "Schiavo" (čti skjavo). Anebo ve starších

jazycích se vycházelo z Praslovanštiny takto: stind. "Paria" (párajá = pracovat), řec. "Douleos" (od "djeuo" - dílo - práce), lat. "Servus"

(od "sěrjá - trousit - zasévat), maď. "Rab-solga" (od rabóta - sluha) ... apod. Název Slavjan znamenal všude "Otrok; co Slovan to otrok

a jiných otroku kromě Slovanů zřejmě nebylo. Tím se zároveň vysvětlí, proč toto zotročené etnikum, ač všude tvořilo základní obyvatelstvo

ve velkém množství, z celých dějin úplně vypadlo. Na evropském kontinentě se časem rozrůznili a aby se navzájem odlišili, sami se

nazývali podle obývaných krajin jako "Pomořané - Polabané - Moravané - Korutanci - Horváti (Horalé) - Slatinové (bažiňáci) - Serbi (rolníci

v nížinách)... a podobně. Nebo podle panovnických skupin Bulhaři - Čechové - Poláci´(polovci - lovci) - Němci (od řeky Němenu) ... apod.

Přesto souhrnný název "Slované" se potajmu udržoval, ale pro "Klatbu" vůči tomuto etniku nebylo dovoleno jej užívat

Rodiště dávných Slovanů

Poté co nás Praslovanské nápisy dovedly na Krétu a do Řecka druhého tisíciletí př. n. l., jazykové prvky Praslovanské nás vedou ještě dále

do Orientu, nyní už nebudeme hledat rodiště tohoto etnika ve středověké Evropě. Vodítkem nám mohou být nejstarší a dodnes platné místní

názvy ve Středním Orientě, dané snad už na počátku neolitu usedlými zemědělci, kteří krajinu trvale obývali. Některé místní názvy v těch

končinách pocházejí zajisté od vládnoucích kruhů, ale ty jsou pozdější a odvozené z pohanské mytologie. Kdežto názvy Praslovanské jsou

věcné a reálné, označují hory skalnaté, lesnaté nebo zasněžené, řeky podle barvy vody nebo praktického užitku :.. apod.

Tyto názvy dokumentují nejstarší jazyk Praslovanský, jak jsme jej poznali z hliněných tabulek Krétsko-Mykénských (č. 1 až 12).

Je to především název veletoku Amu-Darjá, který dal neolitickým zemědělcům první obživu a tomuto názvu rozumíme takto:

ÁMU - DARJÁ - první složka starého kompozita ÁMU- je původní přivlastňovací zájmeno ve 3. pádě, čes. "N-ám" a druhá složka -DARJÁ

znamená "Darující' (srv. dnešní ženské jméno "Dárjá" - darující děti). Čili celý původní název ve významu "Nám - Darující" asi proto, že

tato řeka svými náplavami z Pamírských velehor "Darovala" těmto prvním zemědělcům úrodu. Takto lze název odvodit teprve po rozluštění

textu hliněných tabulek Kréty a Mykénského Řecka. Dodatečně je dobré pročíst časopis Mojmírova říše (roč. 1938, č. 2 - 6, str. 23), kde

slavistický badatel ThDr. Fr. Přikryl dochází k témuž závěru. Jen s tím rozdílem, že těmto dávným Slovanům přisuzuje Přikryl pohanství a

vede je odtud přímo do Evropy, ale nebylo tomu tak. Z této Ámudarské pravlasti se pak Praslované šířili do světa a poznatek od této řeky

získaný je vedl k tomu, že všude nejdříve vyhledávali k osídlení povodí velkých řek a jejich úrodné náplavy. Tak tomu bylo v poříčí "Žluté

řeky" v Číně, Hindu a Gangu v Indii, mezopotamských Eufratu a Tigridu, egyptského Nilu, italské Rúmy, pak Rhony, Seiny, Rýna, Dunaje,

Labe, Volhy ... atd.

PA-MÍR - kdyby nic jiného, pak tento název označuje přímo "Pravlast" neolitických Praslovanů. Totiž předpona "PA-" znamená naše "Pra-"

a kořen názvu -MÍR znamená "Svět - domov - vlast" jak je to patrné z ruštiny. Čili název PAMÍR = "pra-vlast", původní domov Praslovanů.

SYR-DARJÁ - název této severnější řeky neznamená ovšem "Darující sýr", jak bychom se podle dnešní češtiny mohli domnívat. Slůvko "Sirsyr-

sur" znamenalo v praslovanštině "Nad-navíc" (srv. lat. a franc. "Sur" téhož významu) a v tom smyslu je i "Sýr" nadproduktem z mléka.

Čili název "SYR-DARJA" asi od toho, že když se Praslované ze své Ámudarské pravlasti hnuli na sever, dávala jim tato řeka úrodu "Navíc".

Ale hnuli se také na východ do Himalájské náhorní roviny, kde zanechali další názvy řek, dnes. "Jarkand-Darjá", "Kašgar-Darjá" ... apod.

HIMÁ-LAJÁ - název těchto velehor je čistě Praslovanský. První složka "HIMÁ-" je starý název, čes. "Zima" a druhá složka "-LAJÁ"

znamená "Ležící-prodlévající', čili celý název "Zima trvající - prodlévající' a tím se právě tyto nejvyšší velehory zeměkoule vyznačují.

Název "Himá" se starou předponou "H-" do ind. "Hima" (zima - sníh), odvozeno od slovesa "Ímajá" (ujímat - ubírat), protože v tomto

období příroda ubírá světla - tepla - potravy, později v Evropě satemováno na bul. "Z-ímá" a čes. "Zima". Druhá složka "-LAJA" zanechala

u nás četné místní názvy jako "Lyso-láje, Viso-láje, Vizá-laje" ... apod. kde naši dávní předkové už v neolitu trvale "Prodlévali". Slovesný

starý přechodník "Lájec" (Prodlévající) je též doložen náp. č. 50.

DUBIA - dodnes platný název hlubokého himalájského údolí, od Praslovanského "Dúbjá" (Hlubina), dodnes srch. "Dúbiti" (Hloubiti) a strom

"Dub", z jehož dřeva se hloubily lodě a nádoby, čes. "Dubina" (Údolí).

LADAK - věčně zaledněná himalájská hora, od praslov. "Lád", srch. "Lád" (Led), srch. "ládan" ("Ledovy";~ čes. "leden"), první ledový měsíc

v roce. ... atd. Tyto a další názvy zřejmě dokumentují někdejší Praslovany.

Další ukázka

Střední Asie - ačkoliv v infiltraci neolitických Praslovanů z Ámudarské pravlasti směrem na západ byla zábranou sousední poušť Kara - Kum

a jiné. Přesto se řídce i do střední Asie dostali a zanechali tam své jazykové prvky zvané "Nostratické", jak dokládá

"Slovar nostratičeských jazykov" od autoru Iljič - Svityč, tedy prvky příbuzné se Slovanskými. Nejvýrazněji ovšem v sousedství Číny v

literatuře "Tocharské" donedávna živé. Ze samotné Číny pod tlakem císařů prchali Praslované směrem východním do Koreje, Vietnamu a

Indočíny, kde se dodnes udrželo jejich slabičné písmo a četné jazykové prvky i Praslovanský sociální světonázor. Například Korejská

pohádka "Dívka Voňavý - vlas" se svým sociálním obsahem proti zvůli panstva od moravských lidových pohádek neliší. Japonsko - nástup

neolitu je zde od Číny sice o něco pozdější a musel probíhat už před terorem čínských císařů. Také vláda Kromaňonské samurajské šlechty

je zde pozdější, proto se zde Praslovanský živel uchoval dodnes výrazněji než v Číně. Jinak společenské poměry podobné jako v Číně:

přelidnění, laciné pracovní sily, vánoční a velikonoční zvyky, rodinné vztahy, venkovské zemědělství dnes stejné jako u evropských Slovanů,

vyspělá věda a technika. Čeští technici a umělci, kteří se vrátili z Japonska vyprávějí, že poznali v Japonštině mnohá slova Slovanská.

Například jap. "Haj" ("Ano" - od praslov. slovesa "Háji;" - obhajovat - souhlasit), jako dodnes ve slovenčině "Hej" téhož významu. Dále

jap. "Mama" (naše "Máma" - maminka), jap. "Čuj!" (dej pozor!) jako pol. "Czuj!" téhož významu, jap. "Ano - Ne?" (je to tak nebo ne?),

jap. "Co - to - mate?" (co si přejete, ale i co - to počkejte) ... atd. Vrcholem všeho je japonská lidová píseň. Výtvarník Ivan Popovic při

své výstavě v Tokiu bydlel v soukromí u japonské rodiny. V den jeho narozenin mu zazpívali starou japonskou lidovou píseň a oslavenec měl

dojem, že zpívají "Horela lipka horela, pod ní má milá seděla - hej - teče voda shora, čistá je jako já, točí se dokola okolo javora". Ta

japonská píseň má totiž naprosto stejnou melodii a stejný rytmus, dokonce i to "-Hej-" mezi strofami tam je a má i stejný obsah. Začíná

slovy japonskými "Ó jaki maši mi dori ..." (Ó jaký plamen můj strom ...). Vysvětlení by bylo snadné: nějaký Japonec donesl tu píseň z

návštěvy u nás do Japonska, jejich napodobivost je známá. Jenže v japonštině se vyskytují slova a názvy neobyčejně archaické

Praslovanštiny, které v evropské Slovanštině už dávno vymizely. Například jap. "Dori" (strom) z praslov. "Dorewo - děrcwó" (Strom), nebo

název obchodního mrakodrapu v Tokiu " A L P A N", nápis psaný vedle japonského i latinkou. Ten název je v plném znění doložen nápisy č.

57 a 58 ve významu "Lampa - lucerna - svícen" a její obrázek posloužil k akrofonickému odvození hlásky "A-" slabičného písma Kréto-

Mykénského z 2. tisíciletí př. n. l.; Takových příkladů je v Japonštině více. Tichomoří - neolitičtí Praslované se nedali odradit ani velkým

Tichým oceánem, k tomu měli vlastní vynález, čluny opatřené plachtami, jak to dokládá řecká báje o Prométheovi. Už v 7. tisíciletí př. n. l.

jsou doloženi na Havajských ostrovech, později ve 4. tisíciletí na Velikonočním ostrově, tam doloženi "Lapitskou" keramikou a slabičným

písmem i skromným zemědělstvím. Potom se dostali až na Novou Guineu a do Austrálie, kde zanechali bumerang a po genetickém smíšení u

tamních mužů plnovous. Praslovanští písaři vkládali do chrámových spisů nejen svou vlastní filosofii, odlišnou od falických a sexuálních kultů

Árjů, ale také převážnou část své Praslovanštiny, jen poněkud doplněné pohanskými pojmy Árijskými. Dokonce i jména pohanských bohů a

jiných pojmů jsou odvozena z Praslovanštiny písařů takto: ohnivý bůh AGNI (Ahniě - ohně), dárce života bůh ŠÍVA (Živáji - živý), jehož

mužský úd je v indických chrámech uctíván dodnes, bůh magie "GÁDÍ (hadí síla v páteři), bůh obrody VIŠNU (praslov. "Vesna" - jaro),

bohyně moudrosti KÁLÍ (Kaliti - tvrditi), pán tvorstva BRAHMA (od praslov. "Prána" - síla), záření těla "Aura" ,(Zora - záře)... atd.

Rovněž náboženské sekty indické mají názvy Praslovanské UPANIŠADÁ (U pánu sedá), náboženský spis BHAGAVAT GÍTA (Bohová

moudrost), kde slovo "Gítá" souvisí se srch. "Hítar" a čes. "Chytrý" (Moudrý). Též jméno "Budha" (Buditel) je odvozeno z praslov. "Budjejá"

(Budit - probouzet). Na indickém zemědělském venkově se mluví starou Slovanštinou dodnes, jak ukazuje tato Indická věta: "Džo pije máre,

dzo napije bi máre", stpol. "Kto pije marie, kto nie pije biso marie" (Kdo pije mře, kdo nepije též mře). Totiž indické "Džo" pochází z

Praslov. "Ščo" (Co - kdo). Indické číslovky platí od sanskrtu dodnes a zní takto: eka - dúva -tíri - čatúr - panča - šáš - satam - ašva -

nava - dáša ... atd., jsou jen starou formou dnešních všeslovanských. Pak běžné profánní názvy jako ind. "Pavitra" (naše povidla), ind.

"Šibira" (naše Sibíř) ve významu vlastně "Sever", odkud odvozují venkovští Indové svůj původ, tedy od severně ležící pravlasti Ámudarské.

Je to i název velehor HIMÁ-LAJE, kde ind. "Híma" je původní formou dnešního všeslovanského "Zima".

Dále jsou to místní názvy jako např. ind. "DÍLÍ" (u nás polní trať "Díly" u každé obce) ... aj. Jak si vysvětlit tuto blízkou příbuznost

Indičtiny s evropskou Slovanštinou? Řekli bychom, že jazyk se nešíří povětřím, jak nakažlivá nemoc, ani nepřeskakuje tisíciletí, ale jej

roznášejí živí lidé. Střední Orient - šíření Neolitiků nebylo zajisté souvislé jako pochod bojového šiku, spíš to byla volná infiltrace rodin či

skupin rodin různými směry současně. Snad současně s průnikem do Indie postupovali Praslované z Ámudarské pravlasti povodím reky Heri -

rud (Hára - rud = zásoba kovových rud) do Afganistanu a Iránu. Časem se rozmnožili a zabydleli celé tyto krajiny až do severní

Mezopotámie, kde zakládají neolitickou osadu Džarmo (Jařmo?) už okolo 6800 př. n. l. Zde našli neolitičtí Praslované neobyčejně úrodné

náplavy veletoku Eufratu a Tigridu a když v průběhu více jak tří tisíciletí zabydleli a obdělali celou Mezopotámii, přepadli je Tatarští

Sumerové, kteří si zde vytvořili nad nimi své panství. Sám název "Mezo - potamie" je původu praslovanského a znamená "Mezi - potočí"

(Meziříčí). V iránských jazycích zanechali Praslované "Satemové" jazykové prvky (irán. "Satem" = sáto-sto), četné místní názvy a

Praslovanská slova: Irán. "Čaj" (čaj), "Uši" (ucho), "Čašá" (Číše), "Dživa" (Živý), "Budjate" (Budíte), "Kata" (Chata), "Mazga" (Mozek),

"Vazaiti" (Vozit) ... atd. V 70. letech našeho století přilákala tato afgánsko - iránská oblast archeology italské, sovětské a

západoněmecké, kteří zde odhalili nejstarší neolitické památky. Referuje o tom italský archeolog Maurizio Tosi v publikaci "Věda a lidstvo".

A sice v tom smyslu, že na dávných základech venkovské výroby Neolitiků zde od 4.tisíciletí zřídily cizí dobyvatelské kmeny městské

aglomerace a vykořisťovaly neolitický venkov. Byly zde nalezeny nádherné šperky ze zlata a drahokamů, luxusní vybavení panstva, rovněž

kruhová zrcadla s držadlem, téměř stejná, jaké italští Praslované vyráběli pro Etrusky.

Jak hodnotit jazyky:

Pro každého jedince je nejdokonalejším, nejcennějším a nejkrásnějším pouze ten jazyk, jemuž se naučil v dětství od své matky. Takto

hodnotili svůj jazyk Řekové, Římané, Keltogermáni... aj., bez ohledu na to, že vznikl smíšením prvku různých jazyků. A když už byl časem

takto vypracovaný, stal se tento jazyk národním, který sjednocoval veškeré obyvatelstvo země, v něm vznikala dokonalá literární, básnická

a vědecká i náboženská díla, což museli respektovat i jazykovědci toho národa. A jelikož vládnoucí kruhy té země měly velkou vojenskou

moc, vnucovaly pak svůj jazyk i jiným národům jako jazyk jiným nadřazený. Jsou však i jiná objektivnější kritéria, než mocenská. Je sice

možné, že na počátku neolitu, kdy se praslovanština teprve utvářela, byla na výrazy ještě poměrně chudá a nelibozvučná. Avšak rozrůstáním

činnosti těchto lidí byla jejich slovní zásoba na pevných mluvnických zákonitostech rozhojňována a upřesňována, což byl proces dlouhodobý.

Takže za oněch 12 000 let dodnes, dosáhla všeslovanština svými jazyky nepřekonané množství slovní zásoby a dokonalost vyjadřování ve

všech oborech lidské činnosti, od fyzické práce až po básnictví, vědu a náboženství. Také Praslované si svého jazyka jako nejcennější

kulturní hodnoty vážili a jej milovali, ale jak nebyli výbojní a agresivní, museli se ho vzdávat.

Například Němčina má pro dívku jediný název "Mädchen" nebo "Mädel" stejného významu. Kdežto jenom Čeština jich má hnedle asi dvanáct:

poněkud odlišných významových odstínech: dívka - dívenka - divoženka - děva - děvka - děvečka - děvuša - děvče - děvčice - děvucha -

děvuška - děvuna - děvčisko ... apod. To se týká i všech názvu rodinných vztahu s bohatým rejstříkem od chladnosti k něžnosti u názvu:

máma - táta - bratr- - sestra - babička - dědeček - bratranec - sestřenice - strýc - teta - synovec - neteř - švagr - švagrová ...

atd. Pak je to nekonečná řada názvů nejen vozů, postrojů tažného dobytka, krojových obleků, domů a staveb, ale také četných jejich dílců

a součástí. Dále nespočetné množství nářadí a nástrojů k práci všech řemesel, názvu pěstovaných i přírodních rostlin, zemin a nerostů i

přírodních jevů ... atd. Suma sumárum čeští jazykovědci spočítali, jak uvádí ostravský bohemista doc. PhDr. J. Hubáček: jenom čeština má

nejméně 300 000 základních slovních kořenů, z nichž pomocí předpon, přípon, přehlásek, dělení a kompozit lze vyjádřit na devět miliónu

pojmů a poněkud odlišných významů. Naproti tomu např. preferovaná Latina má pouze asi 30 000 slov veškeré slovní zásoby, z níž značná

část je převzata z Praslovanštiny původních obyvatel Itálie. Zhruba tolik mají Norština a Švédština, rovněž obohacené původní

Praslovanštinou těch zemí (srv- nor. "Svine" ze slov. "Svině", nor. "Skrin" ze slov. "Skříň" apod.). Bohatší je Němčina s větším podílem

Praslovanštiny germanizované, takže má asi 170 000 slov a Angličtina z více jazyků poskládaná má asi 250 000 slov při zjednodušené

gramatice. Ale to je stále jen nepatrný zlomek slovní zásoby všech jazyků Slovanských. V hodnocení Slovanštiny krajně negativní roli

sehrály v novém věku vládnoucí kruhy církevní, které tu věc naroubovaly na zfalšované Křesťanství (samy ovšem s převahou pohanství).

Našly si také falešný důvod k tomu, aby Slovanštinu celoevropského obyvatelstva prohlásily za jazyk "Bezbožný a Kacířský", který na

každém kroku likvidovaly a hodnotily jako zaostalý a primitivní. Teprve nyní zjišťujeme z uvedených písemností, že je to jazyk dnes

12 000 let starý a za tu dobu natolik rozhojněný a zdokonalený, že jej můžeme dnes hodnotit bez jakéhokoliv šovinismu a nadržování

vlastnímu jazyku, za nejdokonalejší jazyk na světě. Za jazyk mezinárodní se ovšem nehodí, protože je příliš složitý a na učení obtížný.

Sami Slované se jej učí od dětství až do stáří, ale kompletně do všech výrazů řemesel jej nezvládnou ani celé týmy jazykových ústavů.

Proto se jako mezinárodní jazyk ujala jednodušší angličtina, už tak po světě dost rozšířená. A ikdyby se současné Islámské populační bombě

podařilo pokořit Británii, angličtina velmi pravděpodobně zůstane jazykem světovým, mezinárodním.

Váš text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Ea voluptate velit esse quam nihil molestiae consequatur vel illum qui dolorem eum fugiat quo voluptas nulla pariatur at vero eos et accusamus et iusto odio dignissimos ducimus qui blanditiis praesentium voluptatum.

Aperiam eaque ipsa quae ab illo inventore veritatis et quasi architecto. Numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore.

Váš text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet consectetur adipisci velit sed quia non numquam eius modi tempora incidunt ut labore et dolore magnam aliquam quaerat voluptatem ut enim ad minima veniam quis nostrum exercitationem ullam corporis suscipit laboriosam nisi ut aliquid ex ea commodi consequatur quis autem vel eum iure reprehenderit qui in ea voluptate velit esse quam nihil molestiae consequatur vel illum qui dolorem eum fugiat quo voluptas nulla pariatur at vero eos et accusamus et iusto odio dignissimos ducimus qui blanditiis praesentium voluptatum deleniti atque corrupti quos dolores et quas molestias excepturi sint occaecati cupiditate non provident similique sunt in culpa qui officia deserunt mollitia.

Váš text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Laudantium totam rem aperiam eaque ipsa quae ab illo inventore veritatis et quasi architecto beatae vitae dicta sunt explicabo nemo enim ipsam voluptatem quia voluptas sit aspernatur aut odit aut fugit sed quia consequuntur magni dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt neque porro quisquam est qui dolorem ipsum quia.